This video shows how to put the bearings into the wheels. Easy but not for weak girls. It surely needs some strength.

• Johnny Clegg - 46664-4 - Dela [totéž jako v Ostravě včetně zpěvačky a oblečení ]
• Jamie Cullum “I’m All Over It Now” NEW SONG @ Orléans (France) AUDIO ONLY
• David Bowie & Pat Metheny Group - This is not America

Co si vzít s sebou:

• rozhodně něco k sezení, ať už karimatku, deku nebo skládací stoličku
• šátek [platí pro mě]
• v bahnu se osvědčí i gumové holínky

Co je možno shlédnout:

• mořské akvárium u výstaviště
• doly, hutě, koksovny a jiné industriální památky
• Stará radnice se zvonkohrou - hraje každou hodinu

Co je v areálu nebo u něj:

• hodně Toi Toi toalet, které se co chvíli dezinfikují (bohužel umyvadla u hlavní stage asi chyběla…)
• strava (můžete mít i vlastní), pití (vlastní sem tahat nesmíte) včetně piva
• merchandise, oblečení a cetky
• čajovna
• internet zdarma
• úschovna věcí (deštníky pohlídají zdarma)

Lidé s visačkami na krku se dělí na:

• staff
• stage crew
• artist
• VIP

Počasí letošního osmého ročníku bylo fajn. Nebylo ukrutné vedro a déšť padal jen chviličku. Snad tomu bude i v letech následujích. Na fóru ofic stránek se už začíná diskutovat, kteří umělci by měli být za rok pozváni. Objevují se jména jako David Bowie, Faithless, Norah Jones. Prosím, ať je to pan Bowie!

Po obědě jsme si musely udělat radost… Vyrazily jsme do areálu na koncert Jana Budaře a Eliščina Bandu. Překvapení! Celý prostor u hlavní stage obehnaný páskou, securiťáci vytrvale vyháněli každého, kdo si chtěl udělat pohodlí na trávě. Pan herec neúnavně zkoušel až do doby cca 5 minut před začátkem, kdy byly pásky konečně oddělány. Koncert bych nazvala Nuda v Ostravě. Budařovi rozumět moc nebylo, zvlášť v anglicky zpívaném kousku. Tak jsme se odebraly nudit jinam mimo areál. Rozesmálo mě, že si prý Jamie Cullum dělá starosti s tím, co bude zpívat za měsíc v písni Twentysomething, když už bude čerstvým třicátníkem a Jan Budař si klidně zpívá cosi o vlání vlasů.

Po koncertě malé občerstvení na náměstí a zmrzlina od Turka. Spousta Poláků v ulicích. “Smacznego :)” Ó, jak milé. Chutnalo mi pak ještě víc Chjo, že já mu nepoděkovala…

V šest jsme šly okukovat africké bubnování Mamady Keita & Sewa Kan, které už z daleka dunělo. Ono odpoledne bylo docela teplo. Pan bubeník mluvil trocha anglicky, ale nic moc. Bubnování bylo též furt jedno a totéž dokola - nečekaně

Po Africe mi začala krev bublat v žilách, neboť zbývala jen hodinka do začátku nejpůsobivějšího koncertu celých Colours. Kousek od nás na asfaltu posedávala skupinka exotů z Polska a před pódiem se mírumilovně srocovali skalní fandové. Ano, mírumilovně, jelikož jejich věkový průměr byl přiznejme kolem padesáti let (i když s sebou měli sem tam i své ratolesti). Tak jsme se šly ostrými lokty prodrat do nějaké asi šesté řady doprostřed. Pustili nás. Někteří pánové mi byli trochu povědomí. To se později vysvětlilo, zvlášť po otevření Reflexu, kterým nás Colours první den podarovaly. Žádné dlouhé zkoušení ozvučení jako u Jamieho se nekonalo.

Nástup Davida Byrna pár minutek po byl alespoň pro mě překvapením. Žádné honosné entrée. Prostě přišli, David řekl něco ve smyslu “Nebudem to protahovat a začnem.”, odpočítal do čtyř a hrálo se. Celou první půlhodinu jsem se tvářila jako Alenka z Říše divů a říkala si, co tam vlastně dělám a jak je to všechno neuvěřitelné. Už předem jsem byla srozuměna, že budou všichni v bílém a kromě hudebníků budou přítomni i tanečníci, ale celá show neskutečně překonala má očekávání. Začlo se se Strange Overtones. Už po první písni se museli vlevo stojící starší divoce tancující pubertálně se chovající pánové projevit. Jeden neustále ne zcela slušně pořvával až se mu podařilo chladného nekomunikativního Davida nepatrně rozesmát: “You’re fucking gooood!!!” David: [překvapen vyloudil úsměv na tváři] “Oh, thank you.” Celá show byla včetně každé notičky a každého pohybu pečlivě naplánovaná. Skvělí tanečníci (včetně ke konci umazaného klukovsky vypadajícího Stevena Rekera), zpěváci i kapela a samozřejmě geniální David. Po jejich odchodu dav šílel. Vrátili se v sukýnkách a la (jemně povadlé) labutí jezero. Padla mi brada. Dočkali jsme se i vytoužené Burning Down The House a v celku na čas pan Byrne skončil. Show byla famózní, na letošních Colours zřejmě neměla konkurenci. Ani Jamieho chození po klaviatuře, bubnování na klavír a jiné lahůdky Davidovi nešlapaly na paty. Jeden zcela splněný sen. Jako perfekcionistovi mi trocha chyběla nějaká lidská stránka vystoupení jako pozdrav, rozloučení a nějaká milá slova k publiku. Jelikož šlo o můj první koncert Davida Byrna, nevím zda bývá chladný odstup pravidlem. Každopádně se těším na příští turné

Zakončovacím koncertem Colours Of Ostrava 2009 bylo vystoupení Maceo Parkera. Bohužel jsme shlédly pouze davy lidí (někteří si natáčeli i ozvučování a zkoušející hudebníky). Vypadalo to, že na čas nezačnou, proto jsme se po desáté hodině sebraly a šly samotné proti davu. Lidé koukali, kdo že si to nechává ujít hvězdy nedělní noci Člověk by snad i slzu uronil.

Cestou na tramvaj jsme se prošly po koberci hotelu Imperia, zavzdychaly, stihly dvojku ze Stodolní. Měly jsme jet pozdější a poslechnout si aspoň pět minut Macea. Vyhly by jsme se tak nepříjemnému obtěžování velmi sdílným bezdomovcem, který prohlásil zřejmě jednu pravdivou větu: “Kdybych byl někdo jiný, bavily byste se se mnou.” Na nádraží jsme hodinu čekání vyplnily prohlížením fotek a videí z Davidova koncertu a smutněním, že už je po všem. Nástupiště okupovala hromada lidí z Colours a tenisu. I ti, kteří na Macea zůstávali a seděli před koncertem kousek od nás. Vlak měl menší spoždění. V našem kupé jelo šest lidí ze šesti z Colours, wow Úplně se mi nechtělo domů…