V sobotu byl tzv. lazy day. Prohlédly jsme bezpostřední okolí hotelu, objevily x malých obchůdků s převážně vyprodaným pečivem a hrály si na japonské turistky.

Na Kostelní scéně jsme obhlédly představitele tamilské hudby Manickam Yogeswarana. Zajímavé nástroje. Hudba byla však po chvilce na jedno brdo, tak jsme se zvedly a odjely si schrupnout na hotel, abysme byly čerstvější na večer.

Na hlavní stagi se konal koncert neúnavného bojovníka proti apartheidu Johnnyho Clegga. Byl dost udýchaný už od počátku. Mezi zpěvem povídal o svém mládí, hledání sebe sama, obdivu k Africe i o politice. Předvedl boj aka imaginární mlácení se tyčemi, tanec. Věnoval jednu píseň tanečníkovi jeho skupiny, který byl (pokud se nepletu) zabit v 90. letech. Jeho zpěvačkou byla velmi korpuletní černoška, která však čiperně zpívala a tančila. Obdiv!!! Někteří by se nebyli schopni vyvalit ani z křesla při takovém objemu. U tohoto koncertu se občas projevovaly pazvuky horšího ozvučení. Nicméně Johnny měl úspěch a píseň Dela (I Know Why The Dog Howls At Moon) z filmu George Of The Jungle mi zajistila krátký návrat do dětství

Když se někdo při ohlušující hudbě nudí a nerad Johnnyho Clegga

[© thegreenkat]

V přestávce po Johnnym se ze všech stran začaly stahovat mraky lidí. Hrát měla Morcheeba. Okolí bylo zaplněno. První tóny mě znudily, ozvučení rozladilo. Zpěvačku moc slyšet nebylo a pazvuky se občas draly na povrch. Zabalily jsme to asi po půl hodině. Největší zážitek z koncertu byl člověk tancující na větvi stromu. Zajímalo by mě, jak dlouho to vydržel.

Návrat na hotel, spánek. Co víc si přát.

Pátek, den velkého očekávání, den setkání s M&M, prostě den, kvůli kterému jsme sem jely. Abych upřesnila, osobně jsem do Ostravy jela hlavně kvůli dvoum koncertům - pátečnímu a nedělnímu.

Bolestivé probuzení, ospalost, nakoupení 4 dkg šunky Paní v masně se nestačila divit. A co jako?! Heh. Zapnutí telky, povídání o Colours se Zlatou Holušovou na ČT2 a Svjata Vatra hrála ve studiu. Yeah! Hezké dobré ráno.

Vyhlídková jízda starým autobusem

[© thegreenkat]

Cesta tramvají do města, výlez u Stodolní. Proplétání se uličkami. Zastavil tu starý komoušský autobus natřískaný lidmi. To víte, pořádaly se vyjížďky! Antikvariát s výstavou industriálních fotek Jindřicha Štreita. Obchod Dřevotvaru Jablonné nad Orlicí. Cesta ke kostelu na Ahn Trio. Před kostelem neskutečný nátřesk lidí, který si snad každý musel fotit. Zařadily jsme se na konec a ještě tak půl hodiny přeslapovaly. Mezitím se dav samozřejmě zvětšil. Po otevření brány se každý hnal ke kontrole. Mám žalovat securiťáka za “Díky, chlape.” hm? Místa v kostele se rychle plnila, ale díky spoustě lidí ženoucích se na sezení nahoře jsme ukořistily flek dole. Zlatá poslední lavice. Holky Korejky byly velmi milé a komunikativní. Od Tata Bojs pochytily dostatatek češtiny, ale návštěvníky koncertu by si získaly i bez znalosti naší mateřštiny. Mezi autory, kteří pro ně skládají a upravují/přepisují patří Michael Nyman, jejich spolužák z Juilliard School v New Yorku Kenji Bunch a Pat Metheny. Ahn Trio zahrálo také skladbu This Is Not America od *far beyond excitement* Davida Bowieho a P. Methenyho. Jako host s nimi zazpívala i Ema Brabcová. Kostelní vedro rozlaďovalo nástroje, takže sestry musely stále ladit a ladit…

Čekání na koncert Ahn Tria

[© thegreenkat]

Po Ahn Trio trochu zevlu v parčíku přeplněném holuby, zlost na České dráhy, času dost, čekej dlouho kvůli M&M, kteří měli mega spoždění, museli jet jinak, aby vůbec stihli hvězdu letošních Colours.

Začlo pořádně pršet, naštěstí ne na dlouho. Těsně před dalším koncertem se ukázalo malé překvapení od pořadatelů - velká duha nad našimi hlavami.

Překvápko od pořadatelů Colours Of Ostrava

[© thegreenkat]

Strategicky jsme poslouchaly velmi hlučnou a nechutně dunící salsu uskupení LA-33 z Kolumbie. Stravovat se poblíž repráků bylo z kategorie méně příjemných zážitků. Nicméně dredatý anglicky mluvící frontman byl sympaťák a skladby La Pantera Mambo a Roxanne se mi vyloženě líbily. Zato když jeho malý pupkatý spoluhráč sem tam něco prohodil španělsky, odezva davu nic moc. Nejnechutnější podívanou za celou hodinu a čtvrt pro mě byl pár holka v modrém a její o hlavu menší přítel s vlasy a vousy jako D’Artagnan oblečený v trojbarevném Marleyovském stylu. Salsa jim šla skvěle, o tom žádná, ale těžko vysvětlovat. Se musí zažít.

Po skončení salsy jsme se sáčkovaly dopředu pod pódium na headlinera Jamieho Culluma. Ano, už tak brzo se srocovaly teenage fanynky i starší pánové, prostě skalní příznivci. Čtvrtá a pátá řada uprostřed, luxusní místa. I M&M stihli a měli pěkný výhled. Svačení před pódiem, pozorování ozvučování menším kulatějším starším Angličanem (one, two [čti "cú"], …), ladění klavíru (už ne klukem s blond flekem na hlavě jako u Nymana, nýbrž exhibo týpkem ve dvou tričkách. Za vysvlečení svrchního trika a odhalení kousku zad byl odměněn hvízdáním a potleskem [Proč sem píšu takový holčičí kraviny?] Dále štelování kamer všude možně. A pak? Jamie se přiřítil s “Ahoj Ostrava! Jak se máte?” A všechny fanynky se poslintaly a zavzdychaly blahem. Hehehe.. To jsem ještě nezmínila menší strip - sako, kravata, košile, hodinky, prsten. Aby mu taky nebylo vedro, když lítal jak zběsilý. Momenty, které (pro Vás nepřítomné) stojí zato vypíchnout byly jednoznačně úprk ke klavíru a padání se židlí. Zachyceno profesionálními fotografy - třetí řada zdola, čtvrtá fotka zleva. Nová písnička I’m All Over It Now z budoucího alba, kterou předtím náležitě okecal, aby bylo jasné o čem je. Hra na foukací klávesovou harmoniku. Beatbox. Thriller s bubnováním na snad všechny části, které klavír má. Hromadný zpěv background vocals. Změna textu. Neutichající potlesk a stydící se Jamie slibující, že za námi kdykoli opět přijede. Závěrem mohu říci, že jsme si koncert náležitě užily, neboť i my máme občas nárok na očumování sladkých hochů zvláště tehdy, jde-li o talentovaného jedince, který dokázal masám předat zprávu, že jazz je vlastně fajn hudba. [Mimochodem, to bylo jasné přinejmenším už od dob Django Reinhardta.] Pro klavíristy malý detail. Klavír Yamaha, na který Jamie hrál byl dovezen z Vídně. Budař říkal, že o tom Jamie ani jeho manažer nevěděli. To by mělo implikovat, že si umělci vlastní klavír nevozili (pouze vlastní sezení), neboť M. Nyman hrál též na Yamahu U Ahn Tria jsem si nevšimla, seděly jsme dost daleko.

Po panu Cullumovi jsme se vytratily úprkem na hotel (přes Černou louku, kde hráli nepochybně zajímaví Speed Caravan), protože nohy zoufale bolely. Kdybychom zůstaly na Asian Dub Foundation, mohly jsme Jamieho vidět jak stojí před pódiem a zatančit si s ním Ale nohy jsou nohy. Třeba příště.

Osmý ročník multižánrového hudebního festivalu skončil před dvěma dny. Čtyři dny hudby, občas i kraválu, spousty zážitků a méně spánku. Letos jsme se účastnily poprvé. Dle seznamu vystupujících umělců se mi tento ročník začal velmi zamlouvat už v březnu

Čtvrtek 9.7.2009 byl ve znamení cestování, aklimatizace a dvou hudebních zážitků. Onu aklimatizaci bych vyloženě vypíchla. Zabydlely jsme se ve Vítkovicích v hotýlku cestovky Vítkovice Tours. Myslíte-li si, že ubytování v tříhvězdičkovém pokoji typu Lux bude luxusní, vyvedu Vás z omylu. Internetové připojení zadarmo? Ano. Novější plochá TV? Ano. Slušný nábytek? Ano. Nablýskané prostředí? Ne. Čistá toaleta? Ne. Úklid během našeho pobytu? Ne. Co je mi po nějaké luxusní televizi a bezdrátovém internetu, když si nemohu v koupelně ani odložit věci bez toho, abych nesčetněkrát vyslovila slovo “fuj”?! Proč na hlavním nádraží či v KFC vypadalo záchodové prkénko čistěji? (Protože na hlaváku platíte 10 Kč za jednu návštěvu ) Kdybychom zůstaly ještě den, vynesl by někdo odpadové koše? Kam se vůbec poděly dveře oddělující předsíň od pokoje? Nyní jedna důležitá připomínka. Nevěřte, opakuji, nevěřte paní v trafice na nádraží, když říká, že na 24hodinový lístek za 54 Kč může jet pouze jedna osoba. Věřte www stránkám dopravního podniku města Ostravy a letákům, jež říkají, že celé léto platí onen lístek pro 2 dospělé a 3 děti.

Pohled z Výstavní ulice (Ostrava - Vítkovice)

[© thegreenkat]

Na Výstaviště, kde se festival konal jsme se vydaly procházkou kolem Vítkovických strašidelných rezatých sci-fi gigantů. Vskutku působivé! Vedla zde jen cyklostezka a zřejmě v této zapadlé končině mnoho lidí běžně nechodí. Ano, jsme turisti. Něco k snědku jsme si obstaraly u Náměstí republiky v Kauflandu místního OC Karolína. O nevšední klimatizaci (ta běžná se v obchodě onen den zřejmě pokazila) se mi postaral místní supr trupr čupr bezďa ve frontě u pokladny. Fouk, kec, fouk fouk, bla bla a to vše, prosím, zdarma ze vzdálenosti méně než pěti centimetrů od mého krku. Dokonce s wine odour osvěžovačem vzduchu. Přiznávám Ich-mach-mir-in-die-Hosen (I-shit-myself / Se-po…) zkušenost.

Před areálem jsme prošly turniketem, kde protáhli čtečkou vstupenku, vrátili nám její větší zbytek, přidělali fešné náramky, obdarovali nás brožurkou a odznáčkem (bohužel jen půlku z nás) a pak co? První osobní kontrola příručních zavazadel. Průchod luxusní garáží, která by se hodila pro trénink freestyle skateboardingu. Na Colours tu sídlila čajovna. Průchod Černou loukou, cesta přes houpající se lávku až do Podhradí, kde mě milé security děvče ocheckovalo a pohladilo tam a tak, že by se za to ani Dostálka Koťátková stydět nemusela.

Usadily jsme se v Radegast stanu, pofoukaly bolavé ťapičky, doplnily tekutiny (do areálu nesmíš s vlastním pitím), poslechly tuc tuc krák zkoušku vycházející z Tentu, kde mělo začít úplně první vystoupení letošních Colours. Kdopak to hrál? Svjata Vatra! Hej! Na firefolk se valili lidé. Stan malý, kravál pořádný (je toto hudba?), vzduch žádný, někteří “inteligentní” posluchači si i zapálili. Téměř dvoumetrový týpek tancující s pivem. Ne, neohodil mě naštěstí. Vykulené mimi se sluchátkama stojící dva metry vlevo je k vidění na ofic stránkách festivalu - první řada, druhá fotka zleva. Po chvilce jsme se raději vyvalily ven a šly urvat místo k sezení na zahajovací koncert Colours a to? Michael Nyman Band! Čas 8:07 pm, pódium nachystané, sedící i stojící místa zaplněná, akorát tak začít. A co na to velmi kulturní pán za námi? “To bude asi nějaký orchestr. Mají tam židličky.” Lidi lidi, obdivuji Váš důvtip… Před samotným koncertem proběhlo zahájení se šéfkou Colours, pánem z České spořitelny a primátorem Ostravy nebo kdo že to byl? A co bylo před zahájením? Cyp v klobouku, modré košili a tmavé vestě: “Já jsem Jan Budař a budu to tu uvádět.” Muž kus za našimi hlavami řvouce opáčil: “To nevadííí!!!” A celé okolí bylo (jak Francouzi říkají) MDR neboli mrtvé smíchy.

Česká spořitelna stage, Michael Nyman Band

[© thegreenkat]

Koncert Nymana a jeho bandu byl opravdu moc pěkný. Nic bych nevytkla, jen sobě nerozvážnost při výběru oblečení neboť sedět v 9 večer na koncertu vážné hudby v mikině bylo na drkotání zubů. Jo a ještě se dvojice před námi nemusela furt oslintávat a týpek pálit jedno cígo od druhýho.

Na Tata Bojs a Ahn Trio jsme bohužel nezůstaly. Mohlo to být zajímavé, ale mrznout následující aspoň dvě hodiny, to teda ö-ö.

Den jsme zakončily cestou večerní tramvají (9 nebo 11) na Náměstí republiky proslulé bezďou “Nemáš cígo za bůra?” *kop do automatu na jízdenky* a odsud tramvají č. 2 k hotelu. Noc byla krutá. Zvon vedlestojícího kostela sv. Pavla (na Mírovém náměstí) bimbal co 15 minut a v celou si dovolil dokonce dvojí bimbání. Tedy na čtvrthodinové úleky jsem si zvykala dva dny.